To, co vidíme, není samotný objekt, ale světlo, které se od něj odrazilo nebo jím bylo pohlceno.
Je fascinující, že toto "okno" není náhodné. Naše slunce vysílá nejvíce energie právě v těchto vlnových délkách a zemská atmosféra je pro ně nejpropustnější. Viditelný svět je tedy výsledkem dokonalé evoluční adaptace naší biologie na fyzikální podmínky naší planety. Za hranicemi tohoto okna však leží světy, které jsou pro nás "temné", přestože jsou plné informací: od infračerveného tepla přes rádiové vlny až po pronikavé rentgenové záření. Viditelny svet
Tento rozpor mezi tím, co vidíme (smyslová zkušenost), a tím, co skutečně je (vědecká či metafyzická podstata), tvoří základ moderního kritického myšlení. Viditelný svět nás může klamat (optické klamy, fata morgána), ale zároveň je to jediné pevné místo, ze kterého můžeme začít své zkoumání vesmíru. To, co vidíme, není samotný objekt, ale světlo,
Viditelný svět je zázrakem biologie i fyziky. Je to naše nejbližší okolí, bezpečný prostor vymezený citlivostí našich fotoreceptorů. Zároveň je však připomínkou naší omezenosti. Skutečné pochopení světa vyžaduje schopnost nahlédnout "za viditelné" – ať už pomocí teleskopů zachycujících rádiové vlny vzdálených galaxií, nebo pomocí intuice a rozumu hledajících smysl tam, kde oko vidí jen prázdnotu. Viditelný svět nás může klamat (optické klamy, fata
Viditelný svět je pro člověka primárním zdrojem informací o okolní realitě. Pro většinu z nás je "vidět" synonymem pro "vědět" nebo "existovat". Přesto je to, co nazýváme viditelným světem, jen nepatrným zlomkem celkové skutečnosti – úzkým oknem, skrze které nahlížíme do nekonečného vesmíru energií a hmoty.
je ve skutečnosti směsí všech barev spektra, což poprvé demonstroval Isaac Newton pomocí skleněného hranolu.
Z vědeckého hlediska je viditelný svět definován . Lidské oko je schopno zachytit pouze záření v rozmezí vlnových délek přibližně 380 až 760 nanometrů . Toto rozmezí vnímáme jako barvy od sytě fialové po temně červenou.
